Tohle téma je celé dost komplikované a věřím, že nejen pro mě. Vždycky jsem si myslela, že až na to všechno budu mít věk, až budu mít trvalý partnerský vztah (který někam povede), odstudováno a trochu praxe za sebou, tak to budu feelovat a budu na to stoprocentně připravená. Teď stojím před branami a nejsem připravená ani za mák. Jasně, těším se až budeme mít nějakého malého ťutíčka, ale mohlo by to jít prosím všechno bezbolestně a bez doktorů a sester, co jsou schopni ženu v tíživé situaci ponížit? Pokaždé, když na tohle pomyslím, říkám si, že snad nám tímto nepřivolám třeba nemožnost mít přirozeně děti. Ikdyž v této situaci by se asi našel někdo jiný, kdo by se ve výše zmíněném vyžíval. A navíc by mě to moc mrzelo nemít doma roztomilou zmenšeninu mého muže. Ale když já se bojím. Pracuju v nemocnici, na klinikách a odděleních se téměř nepohybuju a i tak dnes a denně vidím nebo slyším, jak se leckteří zdravotníci chovají k některým pacientům. K pacientům, vděčným za každou pomoc i za každé ponížení, protože jim nic jiného nezbývá. Jen dělat, že nic a doufat v pomoc. Vlastně když nad tím tak přemýšlím, tak mě ani neděsí tolik ta bolest, jako být odkázána na někoho u koho nevím, jestli mu budu moct věřit. Není to černobílé, samozřejmě. Zdravotníci to mají težké a rozhodně chci věřit, že ti laskaví a chápající jsou v procentuální převaze, ale člověk nikdy neví. Navíc až budou hormony čarovat, tak taky nevím jak to budu v danou chvli cítit. Jak jsem říkala na začátku, je to komplikované.
No a o mateřství vím zatím to, že dost možná se moc nevyspím. Takže v tomto ohledu teda taky doufám, že budou hormony čarovat, ale v můj prospěch. Doufám, že si pofičím na křídlech nekonečné lásky, že bude jednou všechno v pořádku a že si to mateřské období užijeme až to jednou přjde. Je ale jisté, že jisté není nic, a tak mi nezbývá nic jiného, než věřit.