Jsem přesně ten typ člověka, který každou situaci analyzuje. Pokud tedy zrovna nežiju na autopilota, to pak samozřejmě nepřemýšlím vůbec. Na situace poté ve velké většině případů nahlížím z pohledu okolních osob. Ať už rodiny, přátel, nebo prostě kolemžijících, třeba na zastávce. Říkám si pak: „tohle bylo fajn,“ „někdo nebo někdo jiný si o mě určitě myslel toto“ a to mě zrovna momentálně uspokojuje. Takže mám super den. Jindy se mi stane nějaký trapas a v mojí hlavě běží titulky: „Co si asi o mně myslí člověk sedící za výlohou kavárny, kolem které zrovna procházím a u které se mi utrhlo ucho u kabelky?“ Šmankote, to se pak snažím se zprůhlednit. Daleko horší ale je, když se tyhle vzorce myšlení promítnou do kruhu přátel a rodiny.
Taky se vám to stává? Zažila jsem už spoustu hádek, ať už jako pozorovatel, nebo účinkující a ze všech si nesu to, co má mysl považuje za důležité. V mém případě jde na moji hlavu všechno špatné, takže věčné obhajování se a hledání toho špatného na tom druhém. A že hnusů moje hlava umí vymyslet kvanta. O co horší je, když při příměří zjistím, že já jsem celou dobu rozepře jen přemýšlela, co hrozného si myslí ten druhý a jaký hrozný je on. A on celou dobu jen rozmýšlel, jak dojít smíru a vyřešit to, co nám zrovna neladí. Hrozně jsem se naposledy styděla a bylo mi tak těžko, jako snad ještě nikdy. Zvlášť když se jednalo o mého člověka, který společně s mnou prošel tolika bolestmi. Pravdou ale je, že mi to vlastně očistilo kus duše. Je dobré si neshody vysvětlit. Když už ale po sobě ječíte tak, že váš hlas dosahuje tónu C3, blížíme se, jak říká náš tatínek, k hranici, za kterou bychom jít neměli.
Co pomáhá ke vzájemnému smíření? To slovo „vzájemné“ je opravdu důležité, protože jinak jakýkoliv drobeček hněvu může vyhnít do neskutečných rozměrů. Takže co pomáhá? Jednak dát si svíčkovou. Druhak zajít si spolu na zmrzku a do třetice začít psát bakalářku 😀 Tímto receptem by se rozhodně nikdo řídit neměl, dělám si srandu. Patent na rozum ani vzdělání z oblasti psyhologie bohužel nemám, ale jedno vím. Hlavně se na situaci podívat s odstupem, když si uprostřed hádky představíte sebe jak se na onu situaci díváte jako nezávislý pozorovatel, může to pomoci. Nebo když máte v hádce pauzu, zkusit se z toho vypsat do deníku (nebo blogu) a to taky pomáhá si věci srovnat v hlavě.
Já už jsem se pekla dotkla a nikdy nechci.