Zase a znovu. A zase stejně. Můžou počáteční rituály našich snažení a tužeb mít jiný výsledek, než když jsme to zkoušeli posledně? Spousta seberozvojových příspěvků by Vám odpovědělo, že pravděpodobně nikoliv. Výstupy z komfortní zóny a dále už to známe. Jiní moudří by ale řekli, že život je hra čísel, je jen důležité to dál zkoušet a nenechat se odradit.
Lehko se o tom píše, ale hůře se to žije. Sama, když se mi má hlava snaží namluvit, že nemám jinou možnost, skočím po první příležitosti. I když to nemusí být to, co bych chtěla. Asi tím pádem neumím hrát hru čísel, protože to už se dere na světlo hypersenzitivita mého ega, které nesnese odmítnutí. Na začátku je vždy: Vždyť já se umím přizpůsobit a jsem učenlivá. Ale není to nuda? Chorobná spolehlivost a věčně otevřené dveře pro kohokoliv, jen aby se ostatní necítili být sami. Jen abych se já necítila být nechtěná, nedostatečná. To byly moje staré začátky. A můžu Vás ujistit, že k novým koncům tedy rozhodně nevedly. Co to zkusit obráceně?
Nyní začínám znovu, snad s dostatkem odvahy. S cílem podívat se, kdo vlastně jsem a proč jsem tady, nehrát každý den stejnou roli, protože rozmanitost. Hodná holka odchází a pouští volant. Beru to od konce, který má být jiný, nový. Starý začátek tam nečekám, ale kdo ví…