Ještě před několika lety bych nevěřila že to řeknu, ale rodina je pro mne něco posváného. Cítím se požehnaná, že už nemusím být a zvládat vše sama. Ať jsem kdekoliv, vždy se mám za kým vracet a taky bohužel před kým zvracet. To je vždycky trochu potupné, ale přála bych tu jistotu každému. Rodinou nemám na mysli pouze pokrevní a vyženěné příbuzenstvo, ale každého, kdo význam tohoto slova pro Vás naplňuje. Každý máme o této „komunitě“ představy jiné, a je to v pořádku.
Já sama jsem před dávnem, ketré se mi nyní zdá ještě dávnější, utíkala. Utíkala jsem před karikaturou, která se otřásala v základech, říkalo se jí rodina a jíž jsem byla součástí. Utíkala jsem s těžkým srdcem, věděla jsem totiž, že ať udělám cokoliv, vždy někomu ublížím. Obrnila jsem se ale pocitem jistoty, že stejně nakonec vše zvládnu sama, když mám alespoň na telefonu svoji V. Ta byla zajatcem situace a jí jediné jsem nemohla pomoct. Nedá se to, opravdu ať je člověk sebeemancipovanější, být sám je nesnesitelně skličující. Běháte jako křečci v kolečku, jen abyste se nemuseli zastavit a přemýšlet, budujete toxické vztahy abyste alespoň nějaké měli, chodíte boxovat abyste byli cool a taky že jste a máte estetickej a přírodní život. Ale k čemu to vše je. Možná proto, abych se z toho jednou mohla vypsat na blog.
A taky abych mohla dostat druhou šanci. Děkuju za ni. Začalo to obnovením důvěry v blízké a myslím, že jsme vybudovali docela pevné základy, na kterých se nám teď krásně staví. Ale to asi bude záležet i na hormonech. Kdo ví, ten ví. Většinu času nelituju ničeho co jsme všichni prožili, ale občas si stejně říkám, jestli jsem nemohla udělat něco jinak, líp. To by ale náš svět asi teď nebyl, jaký je.
V době, kdy se život začal vymykat plánu – nejdřív vystuduj, jsem poznala člověka, který mi ukázal jak rodina může vypadat. Fascinovalo mě to. Bylo to takové jaké jsem si to pamatovala z dětství. Rodinné oslavy, klábosení o životních situacích, o zážitcích a hlavně hodně vína. Cítila jsem pocit domova, desítky kilometrů od místa, kde jsem vyrůstala. Byla jsem zahlcena vděčností, čert vem, že dělám vydřidušskou práci, mám zase domov a to je teď důležitější. Není nad to, když Vám při konci odpolední napíše vaše spřízněná duše „babička se ptá, jestli si dáš večeři“. A tak děkuju za vše, celé naší rodině:D