Pokud můžu, vybírám si ze života duši hladící chvíle. Pečení při záznamu koncertu dvojice hrající na violoncello, snídani při svíčkách, kulmování si vlasů s představou, že se budu zase líbit o něco víc. A stále objevuju další. Je nádherné zjistit, že se seznam těchto radůstek stále rozšiřuje. Ale samozřejmě se i obměňuje v závislosti na životním období. Nedávno jsem si uvědomila, že se tyhle moje radosti rozrůstají právě kvůli tomu, že vždycky uteču. Někam, ale hlavně pryč od stávající situace. Patřím, nebo začínám někam patřit a u toho objevuju. Objevuju lidi kolem mě a okolí, kde mám strávit nějkou část života a nikdy nevím jak dlouhou. Doufajíc, že to bude zbytek života. Jen jednou v životě se mi stalo, že jsem si něčím na sto procent jistá. A tím je manželství. Zrovna ten nejzásadnější závazek, kterým se člověk může v životě svázat. Těžko se to popisuje, ale když člověk ví, tak ví. Nikdy jsem s nikým dlouho nevyržela a to především proto, že mi vždycky začalo něco vadit. Tak jsem si řekla, že to radši budu sama. No a jednou se objevil někdo u koho jsem ty věci už neřešila.
Výše zmíněné je to jediné, od čeho nechci utéct. Mrzí mě to. V určité pozici je běžné skousnout vše, co s námi neladí. Ale to já nedokážu. Ať už se jedná o školu, práci, členy rodiny, spolubydlení, bydlení nebo koníčky. Když mě někdo nebo něco pouští, nenutím, pustím taky. Chvíli se na situaci zkouším dívat z jiné perpektivy, ale proč bych se měla držet jen já. To mi nedává smysl. Většinu života jsem se snažila být hodná, milá pracovitá, ale to už taky pouštím, protože se to už nenosí.
Utíkám bohužel i v hádkách. Opravdu vždycky buďto odcházím z místnosti, nebo při hádce v exteriéru musím rychle chodit. Mám to takhle jediná? To každý ví od začátku života, kam má patřit, a podle toho jde do života? Jsou lidi šťastní tam, kde jsou, nebo jen nemají odvahu utéct? Jak říká tříletý syn mojí sestřenice: Nechápu…
Ale těším se, díky mým zdrhům potkávám vždy novou špetku různorodých lidí, kteří mi zase jinak okoření život. Jen nemám tušení, jestli tohle třeba není mým smyslem života. Zkoušet a objevovat. A u toho je nutné staré pouštět a ponechat jen ty základní jistoty. Na jednu stranu se mi to líbí, na druhou mám špatný pocit z toho, že jsem jiná něž ostatní, kteří nemají problém někde zakotvit. Bůh ví, asi to nechám na něm.
PS: Hudební vcuc do muzikálového světa https://www.youtube.com/watch?v=B10eSOQx9cc